Tančící krasavice

V noci opouští své úkryty spousta zajímavých živočichů. Jedněmi z nich jsou i krevety. Jen málokomu se podaří je na útesu najít. Jsou totiž většinou drobné a navíc velmi rychlé a hbité. Když na ně dopadne jen kousíček světla potápěčské baterky, tak jsou hned pryč. Zajímavé krevetky jsou z čeledi Rhynchocinetidae, říká se jim „dancing shrimps“ neboli tančící krevety, a to podle jejich způsobu pohybu po dně. Po několika „krocích“ se totiž na chviličku zastaví, což připomíná tanečníka tančícího tango.

Krevety patřící do této skupiny jsou červeně zbarvené s bílými vzory a převážně noční živočichové. Přes den jsou v různých škvírách a tmavých zákoutích. I když se to nezdá, jsou tyhle malé krevety velmi zajímavé a také zábavné. Noční potápění mám mimo jiné ráda právě kvůli těmto krevetkám, které opouštějí pod rouškou noci své úkryty a „tančí“ před světly našich svítilen. Poskakují všude možně, a těžko se tak fotí. Několikrát se mi stalo, že mi dokonce vyskočily na objektiv a můj buddy se mohl smíchy potrhat, jak jsem je všude hledala a ony si přitom seděly přímo na foťáku. Takové jsou to potvůrky. Jsou velmi mrštné a když chtějí, umí se velmi dobře zamaskovat. Líbí se mi na nich jejich velké nazelenalé oči. Odrážejí zajímavé duhové odstíny.

Všechny krevety se živí převážně planktonem a tím, co získají čištěním ostatních živočichů. Co se týče jejich velikosti, měří většinou od 1 do 5 cm. Najdou se ale i druhy velké kolem 7 cm. Je třeba se dívat a hledat. Vidět tančit krevetu je opravdu pěkným zpestřením nočního ponoru. Ovšem není to jen v noci, kdy je možné spatřit tyto tančící krasavice. I ve dne je často najdete v různých puklinách a jeskyních. Já je nedávno objevila na místě, které, ač je znám velmi dobře, nikdy jsem si jich tam dříve nevšimla. V Canyonu, což je jedna z atraktivních lokalit v egyptském Dahabu. Výjimečně tu totiž nebyl nával, nemuseli jsme tedy „čekat frontu“ u vchodu, jak se tu často stává, a měli jsme to tu sami pro sebe. Díky tomu jsem měla více času pořádně tajemný kaňon prozkoumat. U vstupu do kaňonu na nás vybafla velká muréna jávská (Gymnothorax javanicus). Populární a mezi potápěči uznávaný místní strážce. Vidím ji tu poprvé, i když mi spousta potápěčů říkala, že tu bydlí. Já jsem zatím neměla tu čest se s ní seznámit. Nikdy nebyla doma, až dnes. Kaňon měl v záři dnešního slunce zvláštní kouzlo. Až mi to tu připadalo trochu strašidelné. Hejno metaříků soumračných (Pempheris adusta) se neobyčejně lesklo a v poklidu se vznášelo nad písečným dnem mezi stěnami kaňonu. S baterkou jsem prozkoumala každou štěrbinu a zákoutí. Stěny jsou porostlé různými druhy hub, mechovek a menších solitérních korálů. Připomíná mi to hodně jeskyně na Sardinii. Když jsme se chystali vydat komínem vzhůru, hejno metaříků vyrazilo stejným směrem jako my a proplulo kolem nás. Zaplnili celý komín tak, že nebylo skoro vidět ani světlo na jeho konci. Jen v mezerách mezi jejich těly probleskovaly paprsky slunce. Úžasné.

Na pravé straně jsem objevila velikou bílou houbu, která vyplňovala úzký výklenek. A pak se na ní něco pohnulo. Krevetka. Byla jsem úplně unesená, copak tady dělá? Za chvilku se objevila další a ještě jedna. Celá rodinka. Poskakovaly a pochodovaly po houbě. Snažila jsem se dostat blíže, abych si je prohlédla. Každá byla jinak velká i trošičku jinak zabarvená a evidentně se mě vůbec nebály. Natáhla jsem k nim opatrně ruku. Chvilku se nic nedělo, ale pak mě jedna z nich začala oždibovat. Zvláštní pocit. Sice to občas trochu štíplo, ale jinak to bylo super. Za chvilku i další krevetky ztratily ostych a začaly mi poskakovat po ruce a čistit. Pozorovala jsem, jak svými malinkatými klepítky odstraňují šupinky kůže.

Hledala jsem nějaké znaky, podle kterých bych je mohla zařadit do druhu, ale nemohla jsem nic najít. V téhle čeledi mi všechny připadají stejné, nemám s jejich určováním moc zkušeností, a navíc to jde velmi těžko. Celkem jsem jich tu napočítala kolem 40 kousků. Normálně jsem vždy viděla jednu dvě, ale tolik pohromadě nikdy. Zkouším si je vyfotit. Ale nejde to. Můj nový foťák se do tak malého prostoru vůbec nevejde a ještě s externím bleskem. O tom si můžu nechat zdát. Zkouším různé úhly, kroutím ramenem blesku a snažím se dostat alespoň do trochu dobré pozice. Díky mé úporné snaze vecpat fotoaparát do malého prostoru, vypuká mezi krevetkami mírná panika a trošku se rozutekly. Nezbývá mi nic jiného než celý blesk z ramene odmontovat a vzít ho do ruky. Držím tedy v jedné ruce blesk a v druhé foťák, ale vypadá to dobře. Zmáčknu párkrát spoušť a i zbylé krevety jsou fuč. Buddy na mě zaťukal. Už je čas jít, a tak bohužel musím v tomto „lovu“ přestat. Doufám, že příště budu mít větší štěstí. Hlavně už ale na tuhle prekérní překážku v podobě malého prostoru budu lépe připravená. Se starým malým foťáčkem se tam vejdu jedna dvě.